Sedm dní v Persii

Vstup do paláce Tabatabai v Kášánu. Ve stejném duchu fungují všechny tradiční domy.

Írán nám v Travel Designu vrtal hlavou delší dobu. Nakonec jsme se rozhodli, že podnikneme aspoň výzkumnou výpravu. A tak jsem po bleskovém internetovém průzkumu terénu vyrazil sám do země, o které jsem skoro nic nevěděl.

Aspoň tedy nic podstatného a aktuálního. Samozřejmě že jsem si ještě ze školy pamatoval, že nás Zápaďany před Peršany ochránili Řekové, zejména pak v bitvě u Maratónu, na jejíž počest se mi dodnes jednou do roka pod okny plouží zástupy běžců. Pochopitelně jsem nezůstal ušetřen ani lidových názorů, podle nichž všechno muslimské patří do jednoho pytle a ten pytel patří vystřelit na Měsíc. Kromě toho už jen celkem slušné prázdno.

A tak jsem se z čiré zvědavosti octl jednoho brzkého rána na letišti v Teheránu a žádal o vstupní vízum. Netrvalo ani dvě hodiny a dostal jsem ho. Chvílemi to bylo i napínavé, ale když přitom člověk zaplatí všechno, co se po něm chce (necelých 100 €), nakonec to klapne.

Jak se ukázalo, probít se přes první bariéru byla vlastně jediná skutečná výzva. Všechno ostatní šlo tak hladce, že jsem nestačil žasnout. Setkal jsem se spoustou pozoruhodných lidí, navštívil jsem pár skvělých míst a nakonec toho zažil tolik, že z toho vzniklo hlavní téma nového čísla tištěného Travel Designu, které vyjde příští týden.

Persepolis. Přiznávám, v noci jsem tam nebyl. Autorem snímku, stejně jako toho předešlého je fotograf, se kterým jsem se seznámil v Teheránu: Mohammad Reza Domiri Ganji

Strávil jsem v Persii celkem sedm dní a navštívil přitom tři města. Dělal jsem věci obvyklé: jako je návštěva zoroastriánských Věží ticha a Chrámu ohně v Jazdu, hrobky Kýra II. Velikého v Pasargádách, nebo toho, co zbylo z Persepolis po Alexandrovi. Užíval jsem si ale i po svém: hrál jsem v Teheránu šachy nebo pingpong v parku, vyrazil do hor, četl si Háfíze v šírázských zahradách.

Ještě před dvěma měsíci pro mě byl Írán jen položka ve zprávách. Dnes je to země, kterou mám fakt rád. O něco čistší než ta naše, s extrémně spolehlivými a milými lidmi. Země, do které se určitě budu chtít vrátit (na rozdíl od Řecka třeba). A ano, ženy tam na veřejnosti musejí nosit šátky, muži nikdy nechodí v kraťasech. Nechci moc zobecňovat, byl jsem tam jen krátce. Popisuji jen to, co jsem viděl a zažil. Nejsem žena. Ale podle toho, co jsem měl možnost odpozorovat, je tam například cestování pro samotnou ženu mnohem jednodušší než v Evropě. Nikdo si ji totiž nedovolí obtěžovat.

A dá se tam v pohodě cestovat i s dětmi, o čemž svědčí švédská rodinka v kavárně v Šírázu. Vidět je sice jen jedno, ale druhé si za rohem staví věž a třetí se plazí mimo obraz pod stoly.