V srdci Afriky se nachází malá země, která je lídrem v oblasti udržitelnosti a eko-turismu. Ale pravděpodobně o ní víte jen díky genocidě. Rwanda zažila jednu z nejhorších genocid v dějinách, a to teprve v roce 1994.
Vydáte-li se do Rwandy nyní, najdete neuvěřitelně pozitivní atmosféru – ale před 20 lety tam 30% obyvatelstva zahynulo v hrozné občanské válce mezi dvěma národy, které jsou vlastně stejné. Je otřesné na to jen pomyslet.
[the_ad id='155679']Působivá environmentální politika
Vidět pokrok, kterého země dosáhla, je však ohromující. Rwandu si vždycky budu pamatovat pro přátelskost lidí. Jsou otevření, zvědaví a chtějí neustále pomáhat. A když pak vidíte některá opatření, která byla zavedena, říkáte si, proč to nedělá i zbytek světa?
Je to už dlouho, co byly plastové tašky ve Rwandě prohlášeny za nezákonné. Když procházíte celnicí a zkontrolují vaše zavazadla, odeberou vám všechny plastové sáčky, protože do země jednoduše není povoleno brát jednorázový plast.
A když už jste tam, vidíte, jak čistá je to země. Rwanda je pravděpodobně nejčistší země, ve které jsem kdy byl, a Kigali nejčistší hlavní město, jaké jsem kdy navštívil. Člověka napadá otázka, proč to tak není na celém světě? Proč lidé na tolika místech stále házejí odpadky na ulici a přitom je tu malá země, která to dělá správně? To ale není všechno.
Ochrana přírody ve Rwandě je skvělá.
Jedná se o zemi, která ještě před 25 lety procházela genocidou a občanskou válkou. Miliony lidí opustilo své domovy a stalo se uprchlíky. Tolik věcí se tu za tak krátkou dobu změnilo.
V době války nemají zvířata žádné slovo. Ve všech válkách na světě se zvířata stávají potravou a půdu, na které žijí, zabírají lidé. Rwanda však úspěšně vrátila do volné přírody mnoho různých druhů. V národním parku Akagera ve Rwandě nyní můžete podniknout safari s velkou pětkou. Můžete pozorovat lvy, kteří na 25 let zmizeli, ale nyní byli znovu vráceni do volné přírody.
Skvělým zážitkem, který tu můžete prožít, je den strávený s místním výzkumným pracovníkem. Můžete sledovat ochránce přírody při jeho práci v Akageře a získat představu o jeho každodenní práci při správě národního parku a ochraně těchto zvířat. Můžete se podívat, jak se jim podařilo dosáhnout úspěchu, a dozvědět se, co je potřeba k tomu, aby se tato zvířata vrátila zpět do volné přírody.
Největším lákadlem Rwandy však není safari – je to trekking za gorilami. Rwanda je jedna z pouhých tří zemí na světě, kde můžete vidět horské gorily. V zoologické zahradě horské gorily neuvidíte. Největší primáti světa žijí pouze ve volné přírodě, a to ve Rwandě, Ugandě a Demokratické republice Kongo.
Ve Rwandě můžete přistát v Kigali, během tří hodin se přesunute do národním parku Volcanoes a druhý den můžete vyrazit na gorilí trek. Nebudu se zde podrobně zabývat trekem za gorilami, protože pokud vás to zajímá, můžete se podívat na celý článek, který jsem věnoval výhradně tomuto tématu.
Myslím si však, že jedním z problémů, kterým Rwanda z hlediska cestovního ruchu čelí, je fakt, že většina lidí přijede na pozorování goril na dva dny a pak odjede. Přestože tato země toho nabízí k vidění mnohem víc.
Mnohem více než gorily
Národní park Akagera, jak jsem již zmínil, je skvělou safari destinací – a stejně jako Národní park Volcanoes je vzdálen pouhé tři hodiny cesty z Kigali.
Pokud máte rádi primáty, můžete ve Rwandě kromě goril vidět i další druhy.
Dobrým místem je národní park na jihozápadě země, který se jmenuje Nyungwe Forest. Existují zde pouze dvě lodge, takže zatím není tolik možností ubytování, ale místo se stále rozvíjí. Skvělé je, že se nacházíte v povodí řeky Kongo, takže můžete vidět mnoho vzácných druhů primátů.
Nejznámější jsou šimpanzi. Typickým výletem je cesta do Forest Nyungwe, kde se jeden den věnujete treku za šimpanzi. Na to dostanete speciální povolení.
Druhý den v Nyungwe pak strávíte procházkami po pralese a hledáním různých druhů opic – například mangabejů, z nichž některé se vyskytují pouze v této části světa.
Další zajímavostí ve Rwandě je návštěva památníků genocidy. I když jsou hrůzné, je to cenný pohled na to, odkud země pochází. V Kigali je velký národní památník. Je to bezpochyby místo, kde není jednoduché být – procházíte se nad masovými hroby, v nichž jsou pohřbeny statisíce lidí. Je těžké to přijmout.
Navštívil jsem také několik menších památníků. Jsou to místa, kde lidé od dob genocidy nic nezměnili. Jedním z nich, byla maličká škola – jen jedna cihlová školní budova. Ta je pokrytá oblečením a kostmi lidí, kteří zde byli zmasakrováni. Ve zdi je díra, kterou vidíte stěny stále nesoucí stopy zvěrstev, která se tu děla. Je opravdu těžké to přijmout, protože je to velmi skutečné, velmi syrové.
Ale právě proto je zbytek Rwandy tak poučný, protože vidíte, že se to stalo tak nedávno – a podívejte se na tu zemi dnes. Pokud chcete vidět více kultury – více z Rwandy před genocidou – nejlepší místo, kam se vydat, se jmenuje Butare.
Butare leží mezi Kigali a Nyungwe, takže může být dobrou zastávkou. A když už tam budete, dozvíte se o nyanských králích a o tom, jaká byla země před tím, než byla kolonizována.
Rwanda má pozoruhodnou historii. V roce 1885 se evropští představitelé sešli na berlínské konferenci a nakreslili na mapě Afriky čáry, aby se dohodli, komu bude patřit který kus země. Vyřešili to mezi sebou a Afrika byla rozdělena. Rwanda byla označena jako německé území. Až na to, že v roce 1885 nebyl ve Rwandě jediný Evropan, který by tam kdy vkročil. První Evropan se do Rwandy dostal až o deset let později. Což ukazuje, jak je tato země izolovaná. A také tím začíná příběh, který vede až ke genocidě.
V tomto ohledu je změna opět pozoruhodná, protože Rwanda je nyní přístupná. Do Kigali létají mezinárodní lety. A má také skvělý turistický průmysl, který je založen na velmi autentických zážitcích, skvělých lidech – a velmi kompaktní zemi.
Rwanda je totiž opravdu malá. Ze severu na jih je to asi čtyři hodiny a z východu na západ další čtyři hodiny. Má také nejlepší silnice z celé Afriky, kde jsem kdy byl – ve skutečnosti jsou ve Rwandě jedny z nejlepších silnic, jaké jsem kdy na světě viděl – opět jedna z věcí, které vás tu překvapí.
Ve Rwandě se tak můžete snadno přesouvat a podniknout safari, vidět gorily a šimpanze, poznat historii, dobrou i špatnou – to vše v jednom úhledném balení, během jednoho týdne. Ale vrcholem vaší cesty po Rwandě nemusí být ani jedno z toho. Možná jím bude něco, co jste vůbec nečekali.
Země, která to zvládla
Pro mě byl tím vrcholem pokus o cestu podél jezera Kivu.
Věděl jsem, že podél jezera vede pěší trasa, která trvá pět dní. Moc informací jsem o ní nenašel a navíc jsem měl velmi špatnou mapu, ale přesto jsem si řekl, že to zkusím – vypadalo to, že se kolem jezera jde hezky.
Bohužel jsem neměl tolik času na to jít pěšky, a tak jsem se rozhodl udělat to, co dělají místní – použít veřejnou dopravu. Nejdřív jsem jel něčím, čemu se tu říká taxi – ale ve skutečnosti je to minibus. Minibus dojel na konec silnice a byli jsme u jezera – ale dál už cesta nevedla.
Pak jsem nasedl na motorku. To je také něco jako taxík ve Rwandě – sedí se na zadní části motorky někoho jiného. A vyrazili jsme na cestu – tedy až kam to šlo. To už mi došlo, že jedeme po pěší stezce – kolem jezera Kivu žádná silnice nevede.
Pak nás několik vesničanů pozvalo do jídelny. Dal jsem si nějaké jídlo a kolu, což je ve Rwandě zřejmě základní nápoj, a přitom jsem si povídal s vesničany. V tu chvíli přijel někdo na větší motorce a řekl, že mě může odvézt. Tak jsme nakonec kličkovali celou cestu křovím, úplně mimo silnici, přes pole, přes les… Měli jsme několik drobných havárií – kola nám podklouzla a my spadli, ale pomalu. A pak přišla obrovská bouře s monzunovým deštěm.
Nakonec jsme byli pozváni do domu jednoho vesničana, abychom počkali, až přestane pršet. Povídali jsme si a všechno bylo tak přátelské, tak uvolněné. Když přestalo pršet, vydali jsme se znovu na cestu. Cesta podél jezera Kivu nám nakonec trvala 12 hodin. Až pojedu příště, půjdu pěšky.
Ale co na mě udělalo dojem, bylo to, že jsem se vždy cítil bezpečně a vítaný. I když jsem byl uprostřed ničeho, nikdy jsem neměl pocit paniky. Vždy jsem cítil, že jsem na místě, kde nám lidé pomáhají.
Když myslím na Rwandu, nemyslím hned na gorily, šimpanze nebo genocidu. První, co se mi vybaví, když si vzpomenu na Rwandu, je cesta podél jezera Kivu.
Protože Rwanda je země, která to zvládla. Lidé jsou tu v pohodě, všichni jsou přátelští a každý si jde za svým. Nedělají žádný povyk, dělají jen to, co musí uprostřed Afriky dělat. Dělají to, co by pravděpodobně dělali vždycky, kdyby nebylo evropských vůdců, kteří rozhodli, že tato země je jejich, ještě než ji někdo vůbec navštívil.
Rwanďané prostě dělají svou práci. A tím také pomáhají chránit přírodu a krajinu – chránit vizi a verzi světa, které bychom měli dosáhnout i v ostatních zemích.
Autor Stephen Bailey. Editovala Beatrice Becker.
