Království tisíce pagod

Po noční jízdě autobus konečně zastavuje. Na terminálu jsou připravené povozy tažené koňmi a vozkové jako na povel vyskočí. Jeden z Barmánců se mě ujímá a domlouváme se na prohlídce chrámů. Prosba, zda by mě mohl též zavést k místnímu hotelu, se zamítá. Prý už není čas. Všude kolem je hluboká noc, a tak se divím, kam že to máme tolik naspěch. Únava po noci strávené vsedě mě ale zbavila jakéhokoliv odporu. Koník svižně reaguje na vozkův pokyn. Dává se do klusu a spolu s ním se v mžiku rozjíždí i povoz. Světla terminálu se od nás vzdalují a my mizíme ve tmě, kterou narušuje jen rytmické klapání podkov o asfalt.  Po chvíli koník zpomaluje, vozík se zahoupe ze strany na stranu a dusot nohou už tlumí měkký písek. Sjeli jsme z vozovky. Měsíční paprsky jemně ozařují koňský hřbet a poodhalují siluety okolní vegetace. Vzduchem se line sladká vůně suchého listí, jasmínu a pohaslých vonných tyčinek. Oči přivyklé na temnotu pomalu začínají rozpoznávat stavbu, ke které se blížíme.

Vozka jedním dlouhým zatáhnutím opratí zastaví kočár. Vydáváme se směrem k jednomu ze svatostánků. Krajina stále ještě spočívá pod pokrývkou husté tmy. Stoupáme po schodech až k ochozu pod vrcholkem pagody. Po chvilce neprostupná temnota slábne a na horizontu se objevují první obrysy. Začíná se rozjasňovat a na pláni se rýsují siluety stovek buddhistických svatyň. Vychladlá vegetace řídce roztroušená po planině je zahalená v mlhavém oparu, kterým prorážejí jen špičaté vrcholky pagod. Postupující slunko stále stydlivě schované za horizontem už zbarvuje nebe do oranžova. Nejprve pomalu vykoukne zpoza obzoru a v tom okamžení zalije celou nížinu zlatavým světlem. Úchvatnou scenérii narušují jen dva povozy tažené koníky, které mezi pagodami spěchají, aby zastihli první ranní paprsky. Slunce ale stoupá neúprosnou rychlostí vzhůru a jeho svit narůstá na intenzitě. Po pár minutách už začíná prohřívat vyprahlou krajinu a kreslí do písku ostré stíny.

V dopoledních hodinách teplota přesáhla hranici třiceti stupňů a vzduch na horizontu se horkem tetelí. Projíždíme planinou od pagody k pagodě. Vítr vznikající při jízdě už žádným osvěžením není. Jediné útočiště nacházím uvnitř monumentů, jejichž hrubé zdivo slunko neprohřálo. Velkým očistcem je ale přechod po rozžhavené dlažbě na boso. Do žádných buddhistických svatostánků se v obuvi nesmí. Uvnitř každé z nich bdí socha Buddhy a dle polohy, kterou zaujímá, sděluje věřícím pokaždé trochu jiné poselství. U východu sedí mladá Barmánka a na kamenné podložce roztírá suchý pudr. S trochou vody z něj vytváří emulzi, kterou si pak na obličej kreslí líbivé obrazce. Tanaka je přírodní kosmetika vyráběná z kůry stromů a Barmánky si s ní často chrání pleť před suchem a horkem, které v zemi vládne. Jakmile mě zahlédne, doširoka se usměje a kývne na rozloučenou.

Více než dva tisíce chrámů rozesetých po vyprahlé planině jsou dnes jen pozůstatkem bohatého osídlení vznikajícího od 11. století. Veškeré příbytky a paláce byly stavěny ze dřeva a čas k nim nebyl milosrdný. Po objevení oblasti britskou armádou na planině nezůstalo nic než cihlové stúpy a pagody. Oblast byla dlouhá staletí opuštěná a Barmánci se jí ze strachu vyhýbali. Na původně pozlacených svatyních nezůstalo nic než holé zdivo a stopy po dávné civilizaci už dávno odvál čas. Dnes pagody roztroušené po pláni ochraňují spíše spirituální bohatství. Kromě soch Buddhy v různé velikosti skrývají některé dokonce Buddhův zub, nebo vlas.

Slunce nad pagodami
Slunce nad pagodami
Barma
Barma
Pagody v oparu
Pagody v oparu
Vyrazit se musí brzy
Vyrazit se musí brzy
Krajina duchů
Krajina duchů
Buddha
Buddha
Pudr
Pudr
Mladá Barmánka
Mladá Barmánka